Moderní trend přinesl radikální změny v životu lidské společnosti, což sebou přineslo i civilizační choroby, jenž ještě před sto lety byli považovány za málo časté. Každý se mnou bude dozajista souhlasit, když postavím alergii na první místo. V současnosti její nějakou formou trpí kolem 25% populace, přičemž stále nejsme ještě schopni s jistotou určit příčiny jejího vzniku. Poprvé si přecitlivělosti na běžně neškodné látky všiml v roce 1906 vídeňský pediatr Clemens von Pirquet. Někteří jeho pacienti nepřiměřeně reagovali na běžně se vyskytující pyl, prach i potraviny, což správně přisuzoval nesprávně fungujícímu imunitnímu systému. Pojmenování alergie odvodili z řeckých slůvek allos (jiný) a ergon (reakce). Za hlavním průlomem pochopení příčin přecitlivělosti imunitního systému lze považovat objevení imunoglobulinu E (IgE) Kimishigem Ishizakem v roce 1960. Na základě jeho pozorování o tři roky později Philip Gell a Robin Coombs posléze dle reakce organismu rozdělili přecitlivělost na čtyři typy. V této nové klasifikaci byla alergie vyčleněna pouze na typ I, někdy také nazývaného okamžitá přecitlivělost pro rychle se rozvíjející příznaky po kontaktu s dráždivou látkou.
U zdravého jedince tvoří imunitní systém ochrannou hráz před všemi škodlivými látkami z okolního světa. Ve chvíli, kdy se nějaký vir, bakterie či parazit pokusí napadnout naše tělo, jsou zmobilizovány všechny jeho složky ve snaze zlikvidovat vetřelce. Při přecitlivělosti jsou však za tyto cizorodé tělesa považovány i naprosto neškodné látky, jichž by si tělo běžně ani nevšimlo. V okamžiku kdy je alergen vyhodnocen jakožto potenciálně nebezpečný, je pohlcen makrofágy. Ty jej rozloží a předají informaci další složce imunitního systému, tzv. B-lymfocytům, které se podílejí na tvorbě protilátek. Tyto specifické imunoglobuliny E se navážou na žírné buňky. Tyto buňky by se dali laicky popsat jako váček obsahující chemické látky, převážně pak heparin a histamin. Jejich úkolem v organismu je se navázat na případného útočníka a eliminovat ho obsahem váčku. V největší koncentraci se pohybují v kůži, zažívacím traktu a dýchacích cestách.
Od tohoto okamžiku již při každém dalším setkání vzniká alergie. Ta se v závislosti na stupni citlivosti a množství alergenu může projevit mírnými lokálními příznaky nebo také celkovou reakcí, ohrožující i na životě. Nejběžněji se setkáváme s takzvanou sennou rýmou, jakožto zástupcem slabé alergie. Ta se projevuje zduřením nosní sliznice, zarudnutím a otoky očí. Dostavit se mohou i pocit zalehnutí až bolest v uších. Lokálně na kůži se tvoří ekzémy, vyrážky či kopřivka. Uvolňované chemické látky z žírných buněk mají vliv na rozšiřování cév, což usnadňuje přechod tekutin s krevního řečiště do okolního vaziva, to se projevuje otoky. Hladina Histaminu sehrává podstatnou úlohu při stahování hladkých svalů. Jeho uvolněním je tedy ovlivněna funkce střev, srdce a průdušek. Při silné alergické reakci poté hrozí riziko celkové reakce organismu, tzv. anafylaktický šok.
Přesný mechanismus vzniku alergie se doposud nepodařilo objasnit. Proč se u každého jedince vytváří přecitlivělost jen na určité látky či proč každý reaguje na kontakt s alergenem jinak silně, je prozatím velkou neznámou. Podle všech ukazatelů za jejím vznikem stojí hned několik činitelů, z nichž sehrává velkou úlohu genetická predispozice. Vrozená tendence ke zvýšené tvorbě protilátek IgE, vysvětluje citelně vyšší výskyt v rodinách. Statisticky je pravděpodobnost propuknutí nemoci u dítěte vyjádřena na 30% při jednom rodiči a na 60% u obou rodičů trpících alergií. Vliv na vznik alergie má i životní prostředí. Přetechnizovaná doba zamořuje ovzduší výfukovými plyny, průmyslovými zplodinami, konzumujeme chemicky upravené potraviny a až příliš se snažíme vytvářet z našich domovů sterilní prostředí. Tyto faktory jsou však stále předmětem dohadů založených na faktech mnohem vyššího výskytu ve městech.